Miloš Čermák: Dodnes nevím, jak přesně fungují tranzistory
V rámci série rozhovorů s úspěšnými absolventy ČVUT FEL v Praze jsme vyzpovídali předního českého novináře a publicistu Miloše Čermáka.
Dobrý den Miloši, Vy jste takové české unikum. Vystudoval jste kybernetiku na ČVUT FEL v Praze, řadíte se mezi přední české publicisty a ještě ke všemu milujete sport. „Ajťák“, humanista a sportovec – to zní jako definice renesančního člověka. Cítíte se tak?
Renesančně se necítím. Mám i trochu štěstí. Když se jako novinář stanete odborníkem na počítače, ajťáci si řeknou, že do toho sice moc nevidíte, ale alespoň dobře píšete. Novináři naopak podotknou, že sice to psaní není nic moc, ale alespoň tomu rozumíte. Moje štěstí je, že mě psát opravdu baví. Dělal jsem to už před nástupem na FEL a potom i během studií. Moje profesní aktivity mohou vypadat různorodě – učím, přednáším, vystupuji v televizi a podobně – všechno se ale ve finále točí právě kolem psaní. A za to jsem rád.
Na ČVUT se kreativní psaní nejspíš příliš neučilo, kde jste si vlastně osvojil umění psát?
Vidíte, a to je škoda. V tom se liší české a třeba americké technické vysoké školy. Zatímco u nás si jedete akorát technické předměty, Američani si k tomu přibírají například kreativní psaní, rétoriku nebo divadlo. Pak tu často máme velmi inteligentní a chytré absolventy, kteří jsou vlastně takovými vzdělanými idioty, protože umí právě jen to svoje. Neumí to předat dál ostatním, povídat o tom ani psát. Přitom psaní je v podstatě velmi jednoduchá činnost. Zkrátka sdělujete svoje myšlenky a snažíte se obsahu dát nějakou formu.
Myslíte, že se dá psaní naučit?
Já osobně říkám, že ne. K psaní jsou potřeba dvě věci: musí vás to bavit a musíte mít co říct. Od toho se všechno odvíjí. Je to trochu jako s běháním. Poprvé máte pocit, že vyplivnete plíce, ale čím víc běháte, tím jste rychlejší, lepší a vytrvalejší. Také v psaní se zdokonalíte jedině tréninkem.
Takže školy orientované primárně na psaní jsou zbytečné?
To zase ne, ale podle mě je nesmysl, když lidé, co jdou studovat humanitní školy, tvrdí, že jsou dobří na češtinu a dějepis, ale matiku jim hlava nebere, na tu že nemají buňky. Já říkám, že člověk je buď chytrej, nebo blbej. V prvním případě, zvládne při troše snahy jazyk i matiku, když ne, musí si pomoct jinak. Nevědomost se u humanitních věd maskuje o něco líp. Když budete historik, můžete celý život psát bláboly a při troše štěstí vám to projde. Jako matematik prostě musíte umět počítat, jinak vám to hned někdo omlátí o hlavu.
Na FELu tedy švindlovat nešlo?
V některých předmětech určitě trochu ano, asi jako všude. Abych se ovšem nenavážel jen do humanitních studentů, obdobný nešvar pozoruji i u těch technických, kteří apriori říkají, že oboru sice rozumí, ale psaní po nich nechtějme. V obou případech je to spíš výmluva a lenost. Kdyby si k tomu sedli a věnovali psaní chvíli svého času, určitě se do toho dostanou. Z vlastní zkušenosti vím, že se to vyplatí a že je dobré, když je člověk odborníkem a ještě to umí podat.
Co Vám dalo studium na FELu? Jak Vám pomohlo v dalším rozvoji?
Myslím, že mi hodně prospěla obtížnost předmětů. Pořádně jsem si tak potrénoval a vycvičil mozek. Ve 20 se to ještě dalo, to je člověk nejchytřejší. Potom už jenom blbne. My si tehdy ještě nemohli moc vybírat. Měli jsme jeden nebo dva volitelné předměty za rok a zbytek byl nalajnovaný. Bavily mě hlavně teoretické předměty, jako byla matematika a kybernetika. Naopak jsem tápal třeba v elektronice. Dodnes pořádně nevím, jak fungují tranzistory. A nesnášel jsem technické kreslení. Lezlo mi na nervy, bylo to pracné a zbytečné.
Proč kybernetika?
Zní to dobře a dají se na to balit holky. Ne, dělám si srandu. Výhodou je, že získáte znalosti z vícera oborů. Umíte matematiku, seznámíte se s elektrotechnikou, do toho počítače a třeba robotika. Je to zkrátka zajímavý svět.
Jaký je Váš vztah k moderním technologiím? Dokáží Vás ještě překvapit?
Překvapují mě dnes a denně. Vývoj jde dopředu překotným tempem a my nevíme, ani co bude zítra, natož za rok. Moje generace má to štěstí, že si prošla celou to revolucí od nástupu PC přes masové rozšíření internetu a další pokroky. V roce 1990 jsme na FELu měli k dispozici výkvět tehdejších moderních technologií včetně dial-up připojení k webu. Poslat si e-mail nám tehdy připadalo jako magie. Taky jsem chodil do jednoho z prvních ročníků, které měly přístup k PC. To byla výhoda u programování, které se do té doby dělalo jen prostřednictvím děrných štítků. Ty jste pak přinesli k velkému terminálu a za pár hodin k vám profesor přišel s verdiktem o tom, zda ten či onen program funguje. Na PC jsme všechno dělali v reálném čase, zkrátka neuvěřitelné.
Myslíte, že Vám tyhle zkušenosti daly nějakou konkurenční výhodu?
Strašnou. Byl jsem mezi prvními, pro který kontakt s moderními technologiemi a počítači nepředstavoval stres a hektické učení. Počítač pro mě byl hned od počátku vlastně úplně jednoduchý a intuitivní nástroj. Navíc tehdy přišel listopad 89. Kromě technologické revoluce jsem si tedy zároveň prošel i revolucí politickou a společenskou. To byla krásná doba, mimořádně optimistická a šťastná.
Kdy a jak jste začal svou kariéru technického novináře?
Profesionálně jsem začal psát v devadesátém roce. Tehdy to byl hlavně Reflex a ještě pár dalších časopisů. Zprvu jsem to dělal při škole jen jako zábavný přivýdělek, ale už tehdy jsem věděl, že tohle je tím, co mě jednou bude živit. Skutečně, dostudoval jsem a hurá do médií.
S internetem jsem se víc seznámil v roce 1994, hned jsem se do něj zamiloval. Tehdy jsem narazil na bývalého spolužáka, který zrovna dělal v IBM. Ten mě vzal k nim do firmy a ukázal mi webové stránky nějakých anglofonních novin. Tuším, že to byly Timesy nebo někdo podobný. Já přitom anglická periodika přímo zbožňoval, kupoval jsem si britské noviny, které se k nám dostávaly asi s dvoudenním zpožděním a navíc stály na tehdejší dobu šílené peníze – asi 120 korun. Na internetu byly tyhle noviny aktuální a navíc zdarma. Řekl jsem si: To je něco, o čem musíš dát vědět lidem u nás!
A dal jste…
Ano, mám dokonce schovaný článek o tom, jak si kupuju v Kamenici internet. Z dnešního pohledu je docela legrační. Začal jsem psát o technologiích a o webu. Sice jsem nevyužil asi tak 99 % z toho, co jsem se naučil na vysoké škole, ale právě díky studiím na FELu jsem se při pohybu ve světě technologií neustále nacházel ve své komfortní zóně. To je můj svět. Tehdy jsem byl jeden z prvních, komu se podařilo spojit dva zdánlivě neslučitelné světy ajťáků a publicistů. Dalším takovým pionýrem byl Ondřej Neff. Myslím, že označení internetoví evangelisté pro nás docela sedí. Pak vznikl Zavináč, vůbec první pořad v Česku o internetu, který tehdy běžel na ČT2. A je zajímavé, že dnešní čtyřicátníci, kteří jsou třeba ve vedení firem nebo podnikají, mi říkají, že si na něj stále ještě pamatují. Tímhle pořadem jsem si udělal docela jméno. Krom toho jsem měl doménu Extra.cz, kterou jsem provozoval jako takové pirátské stránky Reflexu. Denně mi tam chodilo okolo 30 tisíc lidí, což bylo na svou dobu úctyhodné.
To jste asi netušil, jaký spád věci naberou….
Dnes už nemusíte internet propagovat, naopak je problém lidi od něj dostat. Dřív jste dítě prosili, aby se učilo na počítači, dneska uděláte všechno pro to, aby alespoň na chvilku vyrazilo někam ven kopnout si do míče.
Když jsme u předvídání budoucího vývoje. Co papírová média? Mají budoucnost?
Na to se strašně těžko odpovídá, protože je potřeba počítat s celou řadou faktorů. Nikdo nemůže s jistotou vědět, co bude zítra nebo za pět let. Pokud se ale nestane nic neočekávaného, myslím, že papírové deníky brzy umřou. Už proto, že zprávy se mění a vyvíjejí, je třeba doplňovat je o nové informace, infografiky, fotografie nebo videa a to jde nejlépe v digitální podobě.
U časopisů je situace trochu jiná, tam si dokážu představit, že budou vycházet i nadále, jen se asi zmenší počet titulů. A pak jsou tu knihy, které nejspíš přežijí. Jako médium fungují už 500 let a pořád to dělají stejně dobře. Knihy budou samozřejmě k dispozici v digitální formě, ty papírové budou spíš takový prémiový produkt. Já osobně je upřednostňuji, ale asi je to generační, protože děti dnes čtou hlavně na tabletu nebo mobilu.
Když jsme kdysi se ženou jezdili na dovolené, bral jsem si sebou vždycky celou knihovnu. Denně jsem tam přečetl v průměru jeden svazek, tak si představte, když jsme vyrazili na 10 dní nebo dva týdny. To jsem míval docela těžká zavazadla. Dnes všechno nahrajete do malého přístroje a je to. Praktické. Papír má ovšem své nezaměnitelné kouzlo.
Vzpomenete si na nějakou historku ze studií z FELu?
Teď mě nic konkrétního nenapadá. V dobrém vzpomínám na celá svá studia. Našel jsem si tam kamarády, s nimiž se vídám dodnes. A i když šlo o technickou školu, kde bylo kluků o hodně víc než holek, našel jsem si tam tu nejlepší ženu.